O Míce (vyprávění kosa Uhlíka)
Mícu jsem poprvé potkal jedno krásné březnové odpoledne. Slunce svítilo, včely bzučely kolem prvních rozkvetlých kočiček, já seděl na větvi rozlehlého ořešáku a rozhlížel se kolem, když tu mou pozornost upoutalo otevřené okno, za ním pracovní stůl a na něm kniha s barevnými fotografiemi. Vypadala nádherně a tak jsem vletěl dovnitř. Když jde o poznání něčeho nového, moc se nerozmýšlím. Byl jsem zabraný do čtení knihy, když se ozvalo poněkud rozčilené mňauknutí. Lekl jsem se, ne že ne, ale vím, co se sluší a patří a to si Mícu získalo. Nevím, jaké zkušenosti s kočkami máte vy, ale s námi kosy se většinou nepřátelí. Dalo by se tedy říct, že Míca je kočka neobvyklá a přátelská. Naší společnou zálibou je studium přírody a to nejen v přírodě, ale i v knihách, které už byly napsány jinými badateli a vědci. Na rozdíl ode mě se Míca snaží více podobat lidem. Například se většinou obléká. Miluje přírodní materiály: mech, lišejníky, bavlnu i papír. Řekl bych, že občas i listuje v módních časopisech. Míca není samouk jako já, dostalo se jí školního vzdělání, ale o tom někdy příště. No, ještě rozhodně stojí za zmínku, že Macíka vychovala dobře. Možná za to mohou i geny, ořech totiž nepadá daleko od ořešáku
O Macíkovi (vyprávění kosa Uhlíka)
Macíka jsem poprvé potkal na podzim v kampusu zemědělské university. Bylo větrno, Macík běhal jako blázen po trávníku a snažil se zachytit vznášející se plastový sáček. Když se mu to podařilo, vyskočil na žlutý kontejner a nacpal sáček dovnitř. Z vyhlídky na kontejneru spatřil další odpadky a tak se snažil dál, až všechno roztřídil a povyházel. Pozoroval jsem to z opadané okrasné třešně a říkal jsem si, kámo, s tebou bych se rád seznámil. Byl bych mu i pomohl, ale měl jsem tam schůzku s kosem Klofíkem a právě jsme obědvali chutnou žížalu. Podruhé jsem ho potkal na vyhlídce za městem. Seděl na okenní římse místní zříceniny a shlížel dolů na město. V ruce měl iPad a něco si broukal. Měl jsem ten den obzvlášť zpěvnou náladu a tak jsem se pustil do trylkování. Macík mě pozoroval, pak vyndal i mobilní telefon a zapnul záznamník. Když jsem dozpíval, odvážil jsem se slétnout k němu. Zeptal se mě, jestli může použít můj hlas ve svém dalším remixu. V pohodě, kámo, ujistil jsem ho. Tak jsme se seznámili a začalo naše přátelství. To, že má vzdělanou matku badatelku, jsem se dozvěděl až mnohem později.
O kosu Uhlíkovi (vyprávění bodloka Longina)
Nikdy mě nenapadlo, že se budu přátelit s nějakým suchozemcem. Setkání s kosem Uhlíkem pro mě bylo neočekávané. Jak taky očekávat, že se ocitnete uprostřed města, bez svého milovaného korálového útesu, v igelitovém sáčku odloženém na lavičce. Koukáte ze sáčku ven, těžce se snažíte využít poslední zbytky kyslíku a najednou vidíte, jak se k vám blíží černá skvrna. Máte pocit, že to už je konec, ale když se soustředíte, vidíte, že má oči, velké černé ploutve, tedy křídla a oranžový zobák. Kouká na vás a vy najednou cítíte tu jeho účast. Víte, že vám pomůže, že vás tam nenechá a že můžete doufat, že se ten průšvih nakonec v dobré obrátí. O Uhlíkovi mohu doslova říct, že mi zachránil život. Je to duchapřítomný, rozvážný a organizovaný pták. A nežere ryby. Krom toho je velmi přátelský. Více se o něm dozvíte v rozhovoru s kosem Uhlíkem.
O bodloku Longinovi (Macíkovo vyprávění)
S bodlokem Longinem mě seznámil kos Uhlík. Jednoho teplého dubnového odpoledne, právě když jsem se vyhříval poblíž kvetoucí hrušky, přiletěl Uhlík s alarmující pokřikem, naléhal, že musím okamžitě za ním, že jde o život a letěl pryč. Lehce jsem se protáhl a vyrazil za ním. Sledoval jsem ho na malé náměstíčko kousek za domem. Tam přistál na lavičku. Několika skoky jsem se přiblížil a konečně spatřil příčinu jeho rozčilení. V plastovém sáčku s vodou tam byla nejžlutější ryba, kterou jsem kdy na vlastní oči viděl. Na první pohled mi bylo jasné, že jde o rybu mořskou, jednoznačně v nesnázích. Bylo jasné, že nemůže v sáčku zůstat dlouho, že potřebuje kyslík, slanou vodu a že to budeme muset vyřešit my dva. Přemýšlel jsem, jak sáček vhodně uchopit, abych ho zubem nebo drápkem neproděravěl a ryba nezůstala zcela nasuchu. Uhlík mezitím nahlížel do žlutého kontejneru, vylovil odtud několik bublinkových fólií a vzápětí mi hlásil, že problém je vyřešen, pokud dokážu z kontejneru vytáhnout tlustý plastový pytel. To mi přišlo jako hračka proti rozhodnutí, kam rybu odneseme. Představoval jsem si, jak s Mícou napouštíme vanu a sypeme do ní kuchyňskou sůl, ale vzhledem k nedostatku času jsem nakonec přijal Uhlíkův návrh dopravit rybu do Mořského akvária v Holešovicích. Nosítko z recyklovaného materiálu se osvědčilo a ryba byla zachráněna. Když už měla dostatek kyslíku a plula v prostorném akváriu, představila se jako bodlok Longin. Více se o něm dozvíte v rozhovoru s bodlokem Longinem.
O labutích sestrách (vyprávění kosa Uhlíka)
