Voda vyvěrá v horách, pramení z hlubin vlastní minulosti,
kterou sdílí se Zemí.
Nese s sebou vzpomínky na to, co zažila.
Kudy teče, tudy čistí, rozpouští, omílá a ohlazuje.
Všechno, co potká, přijme do své náruče a odnáší
níž a níž až k níži moře, oceánu.
Tam ukládá poklady i nečistoty, které shromáždila cestou.
Tam díky ohni Slunce znovu čistá povstává v páře.
Cestuje v mracích a v podobě deště zkrápí všechno kolem, znovu omývá a očišťuje.
Proniká štěrbinami skal, vniká do půdy, vsakuje se.
Cestou je obdařena minerály.
Stovky a tisíce let proniká do hlubin temnoty, kde není života. Tam čeká, dlouho. I velmi dlouho.
Pak jednoho dne znovu proudí vzhůru.
Vytryskne, zatřpytí se v záři Slunce a bublá ve stínu lesa.
A tak na věky věků.