Léto je někdy až příliš horké, obzvlášť pro ty, kteří nosí den co den huňatý kožíšek. Proto nám Iris slíbila výlet do Koněpruských jeskyní. V jeskyních je a bude vždycky chládek. Teplota v podzemí se pohybuje celoročně okolo 10°C. Je mnohem stabilnější než teplota nad zemí. Proč to tak je? Třeba nám to vysvětlí průvodce.
Už na webu jeskyní si Macík všiml piktogramu s přeškrtnutým psem. „Míco, psi dovnitř nemohou. To mi vůbec nevadí, nerad bych díky jejich štěkání přišel o zajímavosti, které bude říkat průvodce.“ Když na piktogram Iris najela myší, zjistili jsme, že se zákaz vstupu netýká jen psů. Bylo jasné, že se budeme muset slušně obléct a průvodce přemluvit.
Jízdu autem si většinou užíváme, ale tentokrát nám bylo úzko, jak to dopadne u vstupu. Iris pustila autorádio, ozvala se Samba od Mikolase, ta nás vtáhla do rytmu a z počátečního poklepávání tlapkami se stal divoký tanec na zadních sedačkách.
„Kdybych věděla, že budete tančit, nejela bych po dálnici,“ pronesla Iris a zařadila se do pomalého pruhu.
Když se pak ozvalo Apple od Charli XCX, postavili jsme se s Macíkem vedle sebe a po chvíli jsme se sladili tak, že jsme Iris mohli předvést Apple Dance. Koukala na nás zpětným zrcátkem a prosila nás, abychom jí ho zatančili ještě jednou, až přijedeme domů, že musí sledovat provoz. Zbytek cesty jsme mňoukali společně s autorádiem a brzy jsme byli na parkovišti u jeskyní.
Iris nás průvodci představila a zmínila naše studijní výsledky, vzala sebou i originály našich vysvědčení. To průvodce nenechalo chladným, získali jsme jeho sympatie a vzápětí i vstupenky.
Kromě nízké teploty se jeskyně vyznačují vysokou vlhkostí. Všude něco kape. Kočka má pocit, že by si stále měla oklepávat tlapky. Je to ROZTOK HYDROGENUHLIČITANU VÁPENATÉHO CaHCO3, který se podílí na vzniku krápníků. Ten roztok vzniká díky rozpouštění vápence ve vodě obohacené rozpuštěným oxidem uhličitým. VÁPENEC JE HORNINA1, ve které jeskyně vznikají. Obsahuje VYSOKÝ PODÍL UHLIČITANU VÁPENATÉHO CaCO3. Vápenec se v některých místech v podzemí rozpouští a tak postupně vznikají větší a větší volné prostory = jeskyně. Roztok hydrogenuhličitanu vápenatého stéká po stěnách a kape. V podzemních prostorách je znovu obohacený oxidem uhličitým. Tak opět vzniká uhličitan vápenatý, který se usazuje po nepatrných vrstvičkách na místech, odkud padají kapky. Tím postupně vzniká nejdřív malinký a později stále větší a větší krápník. Uhličitan vápenatý a hydrogenuhličitan vápenatý, voda a oxid uhličitý umožnily díky vzájemné spolupráci vznik mnoha krasových jeskyní, nejen těch Koněpruských. Zdejší jeskyně jsou dvoupatrové a tak je potřeba vyšlápnout a sešlápnout několik stovek schodů. Pozorovali jsme vzhůru stoupající stalagmity, shora klesající stalaktity, sloupové stalagnáty i dutá brčka. A taky excentrické krápníky.
Právě jsem si všimla neuvěřitelné podobnosti několika bílých krápníků s našimi kočičími zoubky, když slyším Macíka, jak zvučným hlasem klade otázku: „Pane průvodce, jaký je rozdíl mezi vznikem kočičích zubů a vznikem krápníků?“
Samotnou mě překvapila pohotová odpověď průvodce: „Zatímco krápník roste velmi pomalu, třeba milimetr za rok, kočičí zoubky rostou mnohem rychleji, rychlostí milimetr za několik dnů. Společný mají vysoký obsah vápníku. Kočičí zoubky mají sklovinu tvořenou hydroxyapatitem Ca5(OH)(PO4)3, zatímco místní krápníky jsou tvořené kalcitem. KALCIT JE NEROST2 formovaný uhličitanem vápenatým CaCO3.“
Chvilku jsem zaváhala, zda by bylo vhodné vyskočit průvodci na rameno a zavrnět mu do ouška jako poděkování za to, že se zajímá o kočičí chrup, ale Iris mě bůhvíproč zpražila přísným pohledem a tak jsem raději zůstala při zemi. Kromě typických krápníků jsme byli udiveni koněpruskými růžicemi, které připomínají růžičkovou kapustu a jsou pokryté vrstvou opálu. OPÁL JE MINERÁL3, podobně jako křemen je tvořený oxidem křemičitým SiO2, ale navíc v sobě váže vodu. Je to HYDRÁT OXIDU KŘEMIČITÉHO.
V další části jeskyně byl KOMÍN, svislá chodba, která dříve ústila na povrch. Na takových místech se do jeskyní v dávných dobách propadla různá zvířata a zanechala tu po sobě své kosterní pozůstatky. Našly se tu kosti srstnatého nosorožce, jelenů, koz, vlků, medvědů i jeskynních hyen. V současnosti tu žijí hlavně netopýři. Jeskyně používají jako zimní příbytek. Mě spící netopýr zavěšený hlavou dolů připomíná visící myš s velkýma ušima zabalenou v pláštěnce. Letící netopýr nebo netopýr cenící své zuby, to je jiný příběh. Znám je sice jen z fotek, ale tam netopýr budí respekt. Přesto mi nápad nechat netopýra zakousnout do hrazdičky a pak se s ním proletět stále nejde z hlavy. Nejspíš by mě neunesl. Netopýří spřežení, to by byla sázka na jistotu. Kolik netopýrů by bylo potřeba? Jaká by asi měla být vzdálenost mezi netopýry, aby nedošlo ke kolizi?
Z úvah mě vytrhl hlas průvodce, který nás uvítal v Mincovně, ve svrchním patře jeskyní. V 15.století se tu ukrývala penězokazecká dílna, penězokazi falšovali bílé PENÍZE, drobné stříbrné mince. Padělky razili z měděného plechu a STŘÍBŘILI POMOCÍ AMALGÁMU STŘÍBRA. Amalgám není tajné heslo, ale slitina rtuti s dalším kovem, třeba stříbrem. Macíkův zasněný výraz lákal moji pozornost. Nad čím asi přemýšlí?
„Míco, co myslíš nevytvoříme vlastní mince? Myslím pro štěstí. Měděný plech koupíme v Hornbachu, nůžky na plech a kladivo máme. Na přední straně kočičího groše by byla kapka vody, na zadní straně heslo VODA JE ŽIVOT. Na přední straně penízu Slunce, na zadní straně heslo: NIKOHO NESOUDÍM, SVÍTÍM A HŘEJU VŠECHNY BEZ ROZDÍLU. Na přední straně kočičího krejcaru zeměkoule a heslo: JSEM VÁŠ DOMOV.“
„To jsou moc hezké myšlenky, ale vystřihnout z plechu kolečko bych asi nesvedla, i když jsem na kočku poměrně zručná,“ namítla jsem.
Macík se nedal odradit: „Třeba by nám pomohla Iris nebo ten soused, co tě tak rád pozoruje, když balancuješ na okenní římse.“
„Iris, jak se jmenuje ten pán odvedle, co mě pozoruje na římse?“
„To bude pan Stříbrný“, odpověděla Iris a usmála se, když viděla můj výraz s otevřenou tlamičkou.
Macík na mě vrhl významný pohled a dodal: „Ten nás jistě neodmítne.“
Průvodce se s námi loučil slovy: „Letos na podzim uplyne už 75 let od chvíle, kdy odstřel v lomu na vápenec odkryl podzemní chodby, síně a dómy Koněpruských jeskyní. V roce 1959 byly jeskyně zpřístupněny veřejnosti. A dnes poprvé i vzdělaným a kultivovaným kočkám.“
Ještěže mám tak hustý bílý kožíšek a ostatní návštěvníci neviděli, jak se červenám. Tvářila jsem se důstojně, když mi průvodce na rozloučenou potřásal tlapkou a přál hodně štěstí s blogem.
„Míco, je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro kočky,“ pronesl Macík když vyskakoval z posledního schodu do denního slunečního jasu.
A znovu začalo vedro. Tady se s vámi, milí čtenáři rozloučíme. PŘEJEME SKVĚLÉ LETNÍ VÝLETY a taky se nezapomeňte dojít vykoupat nebo si alespoň vyráchejte nohy v potůčku, jako jsme to udělali my při zpáteční cestě ve Svatém Janu pod Skalou. Ale o tom jindy. Mňau, mňau.