Rozhovor s bodlokem Longinem

LONGIN:  Začnu od mého narození. Narodil jsem se v roce 2020 na západním pobřeží Havaje. Bylo to nádherné místo, korálový útes, všude kolem spousta přátel, průhledné krevetky Ivetka s Evelínou, pruhované langusty Augusta s Augustem, příčnopruzí a žlutoocí bodloci, klipky praporkové, hrotcové, dlouhonosé, taky Ivoš havýš perličkový. Nad námi se vznášely síby skvrnité a karety obrovské, ty nás navštěvovaly tak často, že jsem jim říkal tetičky. Přinášely na svých krunýřích velmi chutné druhy řas. Moje rodina se starala o pohodlí a čistotu tety Hyacinty, tety Viktorie a tety Maud. Slunce protkávalo paprsky vodu pod hladinou, příliv a odliv se pravidelně střídali, teplo a slano všude, kam mě jen napadlo plout. Dodnes vzpomínám na ten úžasný pocit houpat se ve vlnách. Někdy to bylo hodně divoké, taky sem tam připlul nějaký žralok, sem tam nějaký potápěč. Někteří potápěči nastavovali síťky a jednoho dne odnesli i mou přítelkyni Isabelu. Nemohl jsem na ni zapomenout. Tak moc jsem si přál vědět, kam zmizela. No, dneska už to vím, ale to poznání mě stálo svobodu. Měl jsem být ve svých přáních opatrnější. Víš, že když si něco moc a moc přeješ, vždycky se to splní? A tak jsem jednoho dne byl společně s dalšími kamarády chycen do síťky a postupně se mi odkrývalo, že kromě útesů a moře jsou i jiné části světa, třeba svět nad hladinou.  Když plaveš v moři, vůbec netušíš, že existuje něco jako souš. Nebo akvárium. Nebo letadlo. Nebo přepravní box s tepelnou vložkou. Nebo nákladní auto. Nebo umělé osvětlení. Nebo další akvárium. Nebo plastový sáček. Nebo nedostatek kyslíku. 

LONGIN: Jak už jsem naznačil, prodali mě do mořského akvária. Ten pocit, když jsem poprvé narazil do skleněné stěny, byl otřesný. Doslova. Ale mořské akvárium není zase tak špatné místo k životu. Mnohem horší bylo, když si mě v mořském akváriu vybral jeden bohatý zákazník jako dárek pro svou novou přítelkyni. Ten pán měl sice své vlastní domácí mořské akvárium, ale neměl žádný smysl pro výběr dárků. Čekali jsme spolu na lavičce na jeho přítelkyni. On v letním lněném sáčku a já v plastovém sáčku. Když přítelkyně konečně přišla, začal jsem mít nedobrý pocit. Mluvila vysokým hlasem, který podivně přeskakoval. Prý by čekala briliantový prsten,  ne žlutou rybu. Dělá si z ní legraci nebo co? Prý jak si mohl nevšimnout, že žlutou barvu přímo nesnáší. Vždyť mu to říkala už několikrát, naposledy v květinářství, když vybírali tulipány. Copak ji vůbec neposlouchá? Prý tak to je konec, určitě ji vůbec nemiluje a jen si z ní utahuje. Vzápětí odcházela velmi rychlým krokem za výrazného klapání podpatků. Ten pán měl určitě rád ryby, proč by si jinak pořizoval mořské akvárium, ale v tu chvíli na mě úplně zapomněl, jeho myšlenky patřily jen té dámě. Nechal mě ležet na lavičce a běžel za ní, pravděpodobně se později zastavili v klenotnictví, předpokládám. Asi si vždycky přál mít přítelkyni a moc se mu to nedařilo. Bylo mi ho líto, ale sáček se na slunci docela přehříval a začalo mi být hodně špatně. Pak se objevil kos Uhlík. 

MÍCA: Longine, ty jsi velmi chápavá ryba, to bych ani nečekala, že s ním budeš mít soucit, když se k tobě zachoval takhle. Ježí se mi hřbet a tasí se mi drápky, když na toho pána pomyslím, pěkně bych mu vymňoukala.

LONGIN: No, jen jsem pochopil, že pro něj byla důležitější ta přítelkyně, zapomněl na mně. Takhle se dá snadno na lecos nebo i leckoho zapomenout, když zrovna toužíš po něčem nebo někom jiném. Pro to já mám pochopení, protože v době, kdy Isabela zmizela, jsem byl taky úplně mimo, dokonce jsem zapomínal jíst.  Ale to už je pryč. 

LONGIN: Nebyla to tak úplně moje zásluha. Nebo snad ano? Byl jsem nepozorný a nechal jsem se taky ulovit do síťky. Když jsem pak zažíval všechny ty překotné změny a cesty, najednou jsem zpozorněl ke svému okolí i ke své stravě. Teď mám radost, že tady v mořském akváriu mám nové přátele. Kromě toho mám i pár fanoušků na Instagramu. 

MÍCA: Ty máš Instagram? 

LONGIN: Ano, to díky chovatelce v mořském akváriu. „Každý druhý domácí mazlíček má svůj Instagram a ty ho budeš mít taky“, rozhodla před pár dny po obědě, posadila se ke kávě a začala ťukat do klávesnice svého mobilu. Ráda mě fotí. Funguje nám spolu něco jako přenos myšlenek. Dokonce ví, že se mi stýská po mém korálovém útesu. A taky ví o Isabele. Pomáhá mi Isabelu najít. Začala vyhledávat fotky žlutých bodloků z mořských akvárií po celém světě a ukazuje mi je. Vím, že bych Isabelu poznal. Měla tak milý pohled a krásná zlatá očka. Míco, mám znovu naději, že se s Isabelou setkám a netrápím se tím, že nejsme spolu teď. Došlo mi, že takový osud potkal hodně bodloků, hlavně těch havajských a jsem moc rád, že jsem se narodil takhle krásně žlutý, protože jsem se nedávno dozvěděl, že méně hezké a víc masité ryby jsou často z moře odneseny se záměrem, že pak skončí na talíři. A tam není voda, sůl tam sice je, ale život žádný. Tak se raduju z toho, že žiju. 

MÍCA: Máš pravdu Longine, život není samozřejmost. Taky jsem moc ráda, že jsem se nenarodila třeba jako králík. Být kočkou má svoje výhody. A to nemluvím o schopnosti vrnění. 

LONGIN: Schopnost čtení myšlenek máš taky dobře vyvinutou.

MÍCA: Děkuji. Milí čtenáři, tohle musím vysvětlit. Tento rozhovor probíhá v mořském akváriu. Stojím v návštěvnickém koridoru u skla a Longin na mě upírá své očko. Chvíli pravé, chvíli levé. Čtu z nich jeho myšlenky. Opodál stojí chovatelka a hlídá mě, obává se, že bych mohla skočit do vody a některou rybu odnést. Zřejmě nedávala dobrý pozor, když se ve škole učila o chování koček. Jsme způsobné a opatrné. Longine, blíží se zavírací hodina, budu muset odejít, ale slibme si, že nám příště povíš více o oceánu a životu na korálovém útesu. 

LONGIN: Jasně, domluveno.

MÍCA: Moc ti děkuju za rozhovor. A držím tlapky, ať objevíš Isabelu. See you later.

LONGIN: See you. You are welcome.