Milí čtenáři, včera odpoledne jsem se v pracovně zamýšlela nad Dnem Země, když najednou slyším důrazné klapání na okno. Venku nedočkavě poskakoval kos Uhlík, kulil na mě očka a plný nadšení spustil:
Uhlík: Míco, neuvěříš, co se mi dneska stalo.
Míca: Povídej.
Uhlík: Potkal jsem užovku. Představ si, dneska 21.dubna. A svatého Jiří je až popozítří. Maminka mě učila, že na svatého Jiří vylézají z děr hadi a štíři. Tak jsem se jí zeptal, proč podle hadího řádu nepočkala až do 24. dubna. Řekla mi, že tyhle tradice už patří minulosti, že si může z díry vylézat, kdy chce, a že zná spousty užovek, které dokonce vylézají za teplých březnových dní a otužují se.
Míca: To je zajímavé. Taky jsem myslela, že pochrupují až do konce dubna..
Uhlík: Počkej, to zdaleka není všechno. Viděl jsem, že jsem jí poněkud rozčílil a nenapadlo mě nic lepšího než se odmlčet a zazpívat jeden ze svých songů. A k mému údivu ji to opravdu uklidnilo. Po chvilce dokonce začala do rytmu beatovat syčením a poklepem ocásku. Tak jsem přidal ještě jeden song. Moc jsme si ten nečekaný jamík spolu užili.
Míca: Jako bych vás viděla před sebou. A docela bych se připojila svým mňoukáním.
Uhlík: To je super nápad. Ale počkej, to stále není všechno. Když jsem dozpíval, vyjasnilo se a sluníčko se do chladného vzduchu svými paprsky pěkně opřelo a tak jsme se společně vyhřívali. Užovka na kameni, já na větvi. Asi jsem si získal její důvěru, protože po chvíli mi řekla, že má pocit, že naše setkání je důležité. A že na mě dlouho čekala. Byl jsem z toho překvapený. Ona to samozřejmě poznala a zeptala se mě, jestli znám Pýthii. Odkud ta užovka zná Pýthii, když nikdy nic nečetla? Nebo četla? „Ano, znám z příběhu o Delfách a jejich věštírně. A ty ji znáš odkud?“ „Ze svých snů, Pýthia mi řekla, že potkám kosa Uhlíka a že mu mám předat poselství pro kočku Mícu, pro děti a teenagery.“
Míca: Co? Ona zná i mě?
Uhlík: Taky jsem se divil, ale uvěřil jsem tomu. Delfy byly považovány za střed Země a to poselství je od planety Země. A tak jsem si to poselství vyslechl.
Míca: Jsem strašně nedočkavá, co to bude. Povídej.
Uhlík: Tak poslouchej, planeta Země hovoří:
Ráda bych se představila. Jsem vaše planeta. Stojíš přímo na mně. Jsi maličká nebo maličký a já jsem veliká.
Když se rozhlédnu kolem sebe vidím Slunce, další planety, hvězdy. Vidím Vesmír a ten je skutečně obrovský. Nekonečný.
Ve Vesmíru je mnoho hvězd a planet a každá jsme jedinečná. O mně říkají, že jsem krásná. Ve Vesmíru nejsou zrcadla, tak nevím. Jsem modrá tam, kde jsou oceány a moře, zelená tam, kde jsou lesy, louky a pole a hnědá tam, kde jsou hory a pouště.
Mám ve Vesmíru přátele. Hvězdou naší party je Slunce. Tančíme všichni spolu už pátou miliardu let. Otáčíme se ve velkých obloucích kolem něj. Krásně hřeje a vede nás Vesmírem.
Vzpomínám si, že kdysi dávno jsem byla žhavá. Pak na mně začalo pršet. Pokryla jsem se oceány, pevninou a získala jsem závoj z bílých obláčků.
Objevili se na mně i různí tvorové. Jednoho dne a není to tak dávno, se na mně objevil vzpřímený tvor, který si říká člověk. Mluví, myslí a dokáže neuvěřitelné věci. Tisíce let mě uctíval, klaněl se mým stromům, prosil mě o déšť a úrodu, bál se mých bouří. V jeho myšlenkách jsem byla jeho Velkou Matkou. Jak šel čas, staří lidé odcházeli a přicházeli noví.
Ze dřeva, kovu, písku a hlíny vyráběli zajímavé věcičky, vytvořili keramiku a sklo. Postavili úžasné stavby, domy, kostely, obrovské paláce, krásné věže. Přebývali stále více v těch stavbách a mizeli mi z očí. Přestali se mnou mluvit, místo toho stále více přemýšleli a vymýšleli a sestavovali různé stroje, které by jim zjednodušily práci a umožnily větší pohodlí.
Před 100 lety lidé začali vyrábět auta, traktory a náklaďáky. Jako pohon začali využívat fosilní paliva (ropu, uhlí a zemní plyn), do kterých jsem ukládala energii milióny let. Říkala jsem si, že by se někdy mohla hodit. Naučili se využívat elektřinu a postavili elektrárny. Omotali mě přízí elektrického vedení.
Místo přírodních materiálů, které jsem jim dávala, začali vyrábět a používat plasty. Plast se zdál být levnější a velmi odolný. Nikdo nepomyslel na to, kolik časem vznikne odpadků. Je to hlavně proto, že plastové věci se většinou neopravují a když se pokazí, prostě se vyhodí. Odpadky lidé vrší na obrovských skládkách nebo je pálí ve spalovnách a tím vznikají jedovaté látky. Plasty už v mých oceánech vytvořily celé ostrovy. Jejich rozklad mi chvilku potrvá, myslím desítky, stovky a tisíce let. Zatím je umím rozložit na mikroplasty a škodlivé látky. A to se lidem moc nelíbí.
Posledních 50 let lidé vyrábí televize, počítače, nově i mobily a tablety. Nedívají se na mne, ale na ně. Jo, jo, jsem velká pamětnice, pamatuji hodně.
Je zvláštní, že tu stále jsou aspoň ti malí lidé, děti, které mě až dodnes milují. Skotačí v mé trávě, ráchají se v mých potocích, lezou po mých stromech a radostně se čvachtají v mých kalužích. Vítají můj sníh i déšť, sledují blesky při mých bouřkách. Ti se na mě ještě dívají. Vidí mě. Ale i těch ubývá. S očima na tabletech a mobilech mizí do svých domů a venku, v kontaktu se mnou jich je méně.
Často je mi smutno. Trápí mě pochybnosti. Vrátí se ke mně lidé zpátky? Budu pro ně znovu Velkou Matkou? A kdy? „Slunce, ty to víš?“
Míca: Uhlíku, to je neuvěřielné. Kdybys na začátku nezmínil, že je 21.dubna, myslela bych, že je dneska apríl. Co mi ježí chloupky na zádech je fakt, že zítra, 22. dubna je Den Země a že jsem včera a dneska hodně myslela na to, jak tenhle svátek na webu oslavit a ty teď přicházíš s poselstvím Matky Země. Moc ti děkuju. Zdá se, že máš talent být vždycky na tom správném místě.
Uhlík: Míco, děkuju, je hezké, že si to myslíš.
Míca: Musím to všechno rychle sepsat. Ale vůbec jsi nezmínil jméno té užovky.
Uhlík: Jmenuje se Natrix, to latinsky znamená vodní had.
Míca: Děkuju, jistě nás s ní časem seznámíš, viď.
Uhlík: Určitě.